On-line veze článku ŽONGLOVÁNÍ JAKO CVIČENÍ MOTORIKY zde / autor: Jakub Šťástka / zdroj: DENÍK
Před půlnocí: 25.3.2012 - iVysílání - Česká televize
Ekonomika + : 4.5.2012 - iVysílání - Česká televize
( Napsali o nás na portálu GENERACE21.cz)
( Napsali o nás na portálu Umírání.cz) Jediné, co umím, je zorganizovat prakticky cokoliv kdekolivDatum zveřejnění: 23. 6. 2012, 15:38 | Autor: Hana Šimková
Renáta Králová je zakladatelka občanského sdružení Artists 4 children. Tato nezisková organizace přiváží herce do míst, kde se obvykle divadlo nehraje a kde pomáhá zapomenout na prožitá trápení a bolesti. Působí kdekoliv, kde je to potřeba: v uprchlických táborech, v zemích zasažených válkou či přírodní katastrofou, v sociálně vyloučených romských komunitách i v nemocnicích. Renátu jsem ještě nikdy neviděla jinak než usmívající se. Fascinuje mě to. Kolik takových lidí znáte? V roce 2004 jsem pravidelně chodila za dlouhodobě hospitalizovanou mámou. Pozorovala jsem, jak dlouhá nemoc a nemocniční prostředí pacienty postupně psychicky deptá, jak jim chybí jakékoli rozptýlení a kontakt s okolním světem za zdí nemocnice. Zároveň jsem viděla, že na tom nic nemění ani fakt, že já i táta jsme tam byli prakticky denně. Pacient má pocit, že by blízkého člověka svými bolestmi, stesky a strachem neměl stále otravovat, že ho tím obtěžuje. Když už máma trpěla velkými depresemi, začala jsem se shánět po nemocničním psychologovi. Zjistila jsem, že je na celé zařízení jeden. Ale i přes to, že jeho návštěva byla krátká, bylo znát, jak výrazně se mámě po rozhovoru s ním zlepšila nálada. V té době jsem po čtrnácti letech odešla z České televize, kde jsem pracovala jako produkční, a přemýšlela jsem, co budu dělat dál. Věděla jsem, že jediné, co umím, je zorganizovat prakticky cokoliv kdekoliv. Náhodou jsem potkala spolužačku z DAMU, herečku Marku Míkovou, která mi nabídla práci fundraisera projektu divadelního představení pro dlouhodobě hospitalizované děti “Loutky v nemocnici.” Fundraisera Loutkám jsem dělala do konce roku 2004. V prosinci toho roku jsem po úderu tsunami v televizi sledovala, kolik rodin se ocitlo bez střechy nad hlavou v uprchlických táborech. Viděla jsem reportáže o práci humanitárních organizací z celého světa, o různých formách arteterapie, které dělali Oslovila jsem nadaci Člověk v tísni, která působila na Srí Lance, ale ta neměla zájem. Pak jsem četla v Lidovkách rozhovor Jak jste postupovali na místě? Tři týdny jsme objížděli rikšou jižní pobřeží Srí Lanky, hráli dětem v uprchlických táborech loutkové divadlo a učili je vodit loutky. V té době byly stanové uprchlické tábory po celém pobřeží nedaleko od sebe, my jsme jich navštívili asi dvacet. Děti měly obrovskou radost. Loutky nikdy neviděly, byli jsme pro ně jako zjevení z jiného světa. Po představení jsme si s dětmi a rodiči dlouho povídali o všech hrůzách, kterými prošli. Většina z nich přišla během okamžiku o střechu nad hlavou, ztratili děti, rodiče, většinu blízkých. Psychologové a lékaři, kteří se v táborech starali o zraněné, nám vyprávěli, jak divadlo, výtvarná a hudební terapie pomáhají dětem zapomenout na to, co prožily. Některé z nich pár dní po katastrofě vůbec nemluvily. O půl roku později jsme se vydali se čtyřmi herci na Srí Lanku znovu. Stanových uprchlických táborů již bylo méně, a tak jsme hráli divadlo i v různých typech sociálních zařízení pro děti a v sirotčincích. Zůstala jsem tam potom půl roku a pracovala Podle jakých kritérií vybíráte lokality, do nichž odjíždíte hrát divadlo a organizovat workshopy? Nijak speciálně. Většinou mě zaujme článek v novinách nebo reportáž. Mám-li pocit, že by v daném místě naše divadelní, žonglérské nebo hudební workshopy mohly dětem nějakým způsobem pomoci, tak vyrazíme. Například již dlouho plánuji výpravu žonglérů na Filipíny za dětmi, které v centru Manily pracují od rána do večera s odpadem Má Vaše činnost nějaké limity nebo můžete působit kdekoliv? Neomezuje nás nic. Divadlo, žonglování i hudební workshopy děláme úplně kdekoliv. V romských lokalitách třeba na louce nebo na plácku před domem. Hrajete dětem žijícím v extrémně těžkých podmínkách na Srí Lance, v Bosně, v Kosovu, v Makedonii, v Palestině, Reakce odpovídají temperamentu dětí v příslušné zemi. Bosenské děti jsou velmi živé a spontánní, arabské děti také hodně komunikují, vítají každou příležitost se předvést. Indické děti jsou zpočátku zakřiknuté, plaché, ale rády si povídají. Pravidelně jezdíte hrát do Indie. Vracíte se na stejná místa? Můžete alespoň u některých dětí sledovat jejich vývoj? Do Indie jezdíme od roku 2008 do okolí Chennaie (dříve Madrás) v jižní Indii. Pravidelně navštěvujeme místní charitativní zařízení Shishu Bhavan, které provozují Misionářky lásky Matky Terezy. Trvale tam žije dvě stě handicapovaných dětí. Ty méně postižené zde mají školu, do níž do chodí také asi sto dětí z okolních slumů. Hrajeme divadelní představení a s lehce handicapovanými dětmi děláme žonglérské workshopy. Řádové sestry nás vždycky vítají s otevřenou náručí a děti se těší na fotky z minulého hraní. Dalším místem, které navštěvujeme pravidelně, je sirotčinec Morning Star ve vesnici Valipuram. Vedou ho manželé, kteří dříve pracovali v misijním křesťanském zařízení pro postižené děti Aisha Project italské misijní charity v Chennai, kde jsme také několikrát hráli. Žije tu asi sto dětí. Některé z nich jsou sirotci, některé přivedli rodiče ze slumů, protože již nebyli schopni Opakovaně se vracíme také do Pathway - školy a internátu pro nedoslýchavé, hluché a hluchoněmé děti v Chennai. Je tu asi 250 dětí od 3 do 16 let. Se zakladatelem a ředitelem školy plánujeme na příští rok projekt pravidelných žonglérských workshopů . V Indii také jezdíme za dětmi do slumů v Chennai a do zařízení pro handicapované děti v městě Kánchípuram. Pracujete také s romskými komunitami u nás i v zahraničí. Představte, prosím, tuhle oblast svého působení. Do sociálně vyloučených lokalit romských ghett jsem začala s herci jezdit už v roce 2006, hned poté, co jsem po návratu ze Srí Lanky založila o. s. Artists 4 children. Nejdříve jsme dělali pravidelné divadelní workshopy a hráli představení v Kladně v lokalitách Velvarská a Masokombinát. Poté jsme začali jezdit i do Bíliny a Chánova. To fungovalo dva roky ve spolupráci s Člověkem v tísni. Od roku 2009 jezdíme vždy od jara do podzimu do lokality Dobrá voda u Toužimi na Karlovarsku, kde pořádáme ve spolupráci Následuje bubínkový workshop, při kterém se děti naučí základním rytmům na bonga. V současné době máme k dispozici S Máriem Bihárim a Bachtale Apsa jsme už hráli a workshopovali také v Komunitním centru Romů v Českém Krumlově, Děkuji za rozhovor. (Originál převzat z portálu Umírání.cz)
|