Artists 4 children | občanské sdružení

Hrajeme divadlo, děláme divadelní,hudební žonglérské a fotografické workshopy
s dětmi žijícími v zemích zasažených přírodní katastrofou nebo válečným konfliktem a dětmi
v sociálně vyloučených komunitách.

Hrajeme pro seniory v domovech
pro seniory v Čechách
a na Moravě. V zařízeních Misionářek lásky Matky Terezy v Mysore, v Indii.

V lednu 2016 jsme zahájili pilotní část projektu " CIRKUS SENIOR "
v Domově pro seniory v Praze, Hájích.

Renáta Králová

Pořádáme putovní výstavy dokumentárních fotografií s cílem přiblížit veřejnosti nelehký život těchto dětí.

Organizujeme benefiční akce pro neziskové organizace, které se starají
o znevýhodněné děti.

IZRAEL - Západní břeh Jordánu,
Pásmo GAZY

Izrael

Z Diplomové práce Adama Jarchovského :
" Alternatívní práce se sociálně hendikepovanou a rizikovou mládeží"

Pod hlavičkou o.s. A4ch jsme se vydali
na přelomu února a března 2011
do palestinských území,
které jsou od roku 1967
okupovány Izraelem.

Celkem deset dní jsme cestovali
po těchto územích a navštěvovali
instituce po děti a mládež.
Mezi ně patřilo zařízení Four
Homes of Mercy ve městě Azaria,
Atfaluna Society for Deaf Children
v Gaze, centrum pro děti v Jeninu,
a zejména Assirk Assagir
- Nablus Circus School.
Zde jsme vystupovali a vedli dílny
pro studenty a rovněž pro místní
trenéry, kterým jsme předávali
naše zkušenosti. Náš tým byl složen
z žongléra Václava Jelínka,
fotografa Vladislava Skaly,
ředitelky o.s. A4ch Renaty Králové
a mne.

Cirkusová škola Assirk Assagir
(„malý cirkus“) leží ve městě
Nablus zhruba 65 km severně
od Jeruzaléma pod horou Gerizím.
Škola nabízí smysluplné trávení
volného času studentům od 6 do 22 let
a zajímavostí je, že Nablus circus
school je jediné sportovně laděné
centrum, které ve svých třídách
umožňuje studovat chlapcům i dívkám
zároveň, což je ve zdejších podmínkách
opravdovou raritou.
Školu navštěvují děti z různých
oblastí Nablusu, z nichž
nezanedbatelná část dětí pochází
z uprchlického tábora Askar,
který leží na východě města.
Právě v tomto téměř
šestnáctitisícovém uprchlickém
táboře se začala psát historie
této malé přátelské školy.
Uprchlický tábor Askar je typickým
uprchlickým táborem v Palestině,
žije zde obrovské množství lidí
na malém prostoru, malé domy
jsou zde u sebe tak blízko,
že průjezd autem je nemožný,
natož existence místa,
kde by si kluci zahráli fotbal a dívky
zaskákali přes švihadlo. Děti žijící
zde mají téměř nulové příležitosti
k trávení volného času. To vedlo
v roce 1999 k nápadu založit
na území tábora malé centrum,
kde by se mohly učit cirkusovým
dovednostem a prostřednictvím hry
zapomenout na tvrdý život v táboře,
kde se nezaměstnanost blíží třiceti
procentům. Centrum v Askaru
fungovalo 6 let a mělo spoustu
nadšených studentů. Během těchto
šesti let centrum navštívili zahraniční
lektoři, kteří trénovali zdejší trenéry
a učili je nejen novým dovednostem,
ale do centra k obrovské dávce
entusiasmu, který zde opravdu nechybí,
přidali teoretické pozadí.
To ve formě metod práce na základě
zkušeností s jinými „social circus“
projekty ve světě. Mezi významnými
organizacemi podporující centrum
v Askaru byli švédští Klauni bez hranic
(Clowns Without Borders) a právě oni
ve spolupráci s francouzským
Une Toile Conte Un Mur
(organizace podporující palestinská území)
poskytli prostředky potřebné k získání
nových odpovídajících prostor v Nablusu.
Od roku 2005 Assirk Assagir sídlí
v historickém centru města v pěkných
prostorech bývalého kina, které poskytují
skvělé zázemí pro studenty.
Studenti zde trénují a připravují
představení. Díky těmto představením
se dětem poštěstilo něco,
co je pro běžné Palestince
nemyslitelné vycestovat
za hranice Izraele. Cirkus pro děti
z Assirk Assagir není zdaleka jen
volnočasová aktivita.

Naše působení v Assirk Assagir
pro mě byla velká zkušenost.
Během tří dní jsme pracovali se skvělými
lidmi a myslím, že jsme odvedli kus práce.
Rychle se učili a byli lační
po každé radě. Kdybych se nebál,
že urazím některé ze svých studentů,
které jsem měl tu čest v životě učit,
řekl bych, že jsem nikdy nezažil
tak motivované a odhodlané studenty.
Na závěr bych rád uvedl myšlenku,
kterou pronesl Mahmoudem Masrim,
ředitel centra:

„Učit děti žonglovat, vidět jak jim září oči
když se naučí nové věci a sledovat jak jim roste sebevědomí, když své dovednosti předvádí svým přátelům a rodinám,
je opravdu úžasný a nezapomenutelný pocit…“

Popis jednoho dne:
Přicházíme přes historické centrum
Nablusu klikatou rušnou tržnicí,
kde nás snad každý oslovuje a slovíčkem
„welcome“ nám dává najevo, že něco
jako turismus zde není na denním pořádku.
Přicházíme k domu, na jehož stěně
hrdě visí cedule „Nablus circus school“.
Ještě před ní nás zaujme muž pokuřující
cigaretu, který má na malé konstrukci
velkého barevného papouška.
Ochotně se s ním nechá vyfotografovat
a zve nás do svého krámku se zvířaty
s tím, že nám chce ukázat svého hada,
neodmítáme. Hada k našemu překvapení
vyndavá z terária a dává ho na krk
svému malému synovi. Chvilku si povídáme,ale máme naspěch.
Pak už stoupáme po schodech
ke dveřím školy.Hned za nimi nás vítá Mahmoud, řiditel centra. Známe se již
z předešlého dne, kdy jsme měli úvodní malou dílnu pro pár žáků, dnes jich má přijít asi dvacet.
V kanceláři hned za dveřmi
sedí za počítačem Kanaďanka Lisa, manželka Mahmouda, která vede ve škole akrobacii na chůdách.
Přijímáme pozvání na arabskou kávu
a povídáme si o chodu školy a o školách
v České republice.
To už se trousí první studenti.
Dopíjíme kávu a jdeme do treninkové místnosti, která je barevně vymalovaná
s obrázky akrobatů a žonglérů, na stěnách visí jednokolky a všelijaké žonglérské náčiní. Jedna stěna je pokryta místy
popraskanými zrcadly, před kterou mohou studenti cvičit pohybové prvky. Netrvá moc dlouho a místnost je plná mladých studentů. Není na co čekat, dáváme se do práce. Začínáme s míčky, rozcvičkou. Vysvětlujeme žákům různé pohyby a hody,
hrajeme motorické hry.
Dílna trvá už druhou hodinu a žáci neúnavně trénují nové věci.
Mezi tím si najdeme trochu
času pro pokročilé studenty, kterým ukazujeme a vysvětlujeme složitější techniky. Po čtyřech hodinách musíme pomalu končit. Na závěr předvádíme
s kolegou naše vystoupení,z něhož jsou děti nadšené. Cestou z centra nás děti doprovází celým Náblusem až k místu,
kde jsme ubytováni.

BOSNA

bosna

Z Diplomové práce Adama Jarchovského :
" Alternatívní práce se sociálně hendikepovanou a rizikovou mládeží"

Bosna a Hercegovina byla první destinace, kam jsem se vydal ve spolupráci s A4ch. Jel jsem plný očekávání a zvědavý na nové zkušenosti. Naším cílem byly romské komunity. Náš pobyt byl dobře naplánován, jelikož naše ředitelka strávila na území země přípravný týden, ve kterém vytipovala lokality. Mezi ně patřila Jablanice, horská vesnice jihozápadně
od Sarajeva, další byla romská osada v horách nad Travnikem. Zajímavostí tohoto výjezdu byla skutečnost, že jsme měli bydlet přímo v osadách.

Náš tým pro tento výjezd byl složen z herce a žongléra Václava Jelínka, fotografa Vladislava Skaly, herečky
a muzikantky Anny Duchaňové, ředitelky A4ch Renaty Králové a mne.
Problematika Romů na Balkáně spočívá hned v několika faktech. Pomineme-li chudobu a nezaměstnanost, která dosahuje astronomických rozměrů, je velkým problémem sociální vyloučení dětí.
Velká část z nich se narodila v azylových zařízeních v Německu, kde se naučili jazyk a měli zde přátelé. Jenže po válce Němci Romy vraceli zpět do Bosny a Hercegoviny. To mělo za následek, že děti, které žijí teď v osadách ve „své zemi“ neovládají jazyk této země, poněvadž mluví německy,
což jim prakticky znemožňuje chodit
do místí školy. Mnohé z nich jsou odsouzeny k celoživotnímu životu v sociálním vyloučení. Země se jen pomalu zvedá z války a ta je stále přítomná na každém kroku. V zemi žije mnoho lidí z invalidních důchodů a částky vynakládaní na sociální zabezpečení omezují rozvoj infrastruktury, která byla zdevastována válkou. Další obrovským problémem jsou minová pole, která v zemi omezují turismus a hospodářství.

Prvním místem, které jsme navštívili byla malá vesnice Jablanica, kde jsme strávili necelé čtyři dny. Bydleli jsme v malém domečku o dvou místnostech, kde žila pětičlenná romská rodina. Během těchto čtyř dní jsme uspořádali sérii dílen
a představení pro děti s celé vesnice. Velice zajímavé bylo soužití v romské komunitě. Měli jsme možnost pozorovat jejich způsob života, stát se jeho součástí.

Z Jablanice jsme se přesunuli do Travniku, historického města, které se nachází mezi městy Donji Vakuf a Zenica.
Město má podobnou polohu jako Sarajevo,
je obklopeno vysokými horami, které se staly dokonalým útočištěm Srbů, kteří z nich intenzivně město ostřelovali. Právě v těchto horách žijí Romové, kteří si z ruin bývalých vesnic, vystavěli svá obydlí. Právě z jedné z nich bude můj popis dne.

Popis jednoho dne:
Naše auta se šplhají vysoko do hor nad údolí, kde leží město Travnik. Cestu občas lemují polorozbořené domy, na kterých jsou mozaiky z děr od kulek, které připomínají osud těchto lidských obydlí. Občas mezi stromy ční cedule,
která informuje, že pohyb mimo cesty
je nebezpečný pro minová pole. Stoupání trvá skoro dvacet minut, když už v dálce vidíme první lidi. Jsou to obyvatelé osady,
kam jedeme hrát. U našich aut je hned velký rozruch, téměř všichni mluví německy a tak je domluva celkem snadná a naše ředitelka domlouvá vše potřebné.Pak už se na nic nečeká, startujeme průvodem osadou,
kdy se za zvuku saxofonu a kytary pomalu nabalují mladí diváci. Osadu tvoří asi třicet poměrně slušně postavených domů, mezi nimiž probíhají psy a jiná hospodářská zvířata. Celá je obklopena loukami
a krásný výhled do údolí tvoří skvělé kulisy pro naši produkci.Ta začíná hned
po průvodu na louce pod osadou,
děti si sedají a sledují naše představení, zapojují se do něj a opět ani dospělí nezůstávají opodál.Po produkci je čas
na dílnu. Rozdáváme míčky a děti
se stávají nadšenými studenty. Trávíme s nimi celé odpoledne a nutno podotknout, že jsme mezi nimi našli mnoho talentů.
Na závěr ujišťujeme všechny, že naše návštěva nebyla poslední, vždyť se sem
za půl roku vrátíme znovu.

MAKEDONIE

makedonie

Z Diplomové práce Adama Jarchovského :
" Alternatívní práce se sociálně hendikepovanou a rizikovou mládeží"

Do Bývalé jugoslávské republiky Makedonie (dále jen Makedonie)
jsme se vydali na podzim roku 2010.
Náš tým se skládal z herce a žongléra Václava Jelínka, fotografa Vladislava Skaly, herečky a muzikantky Anny Duchaňové, loutkářky Jarmily Enochové, ředitelky A4ch Renaty Králové a mne. Náš plán byl vystupovat a vést dílny pro děti v romských osadách a sociálně vyloučených oblastech v okolí Skopje. Renata Králová byla na místě již o týden dříve, aby kontaktovala a vytypovala místa, kde jsme měli pracovat.
Bylo důležité kontaktovat autority v romských osadách a zařídit vše potřebné. My jsme již přijeli k hotovému.

První noc jsme přijali pozvání místního sociálního pracovníka, který se zabýval komunitní prací v romských osadách v okolí Skopje. Právě on nám pomohl navázat kontakt s osadami a domluvit naše účinkování.Zbytek pobytu jsme bydleli
ve Skopji a během deseti dnů jsme navštívili celkem pět osad,
kde jsme hráli a učili děti. Práce to byla místy velice náročná a vyčerpávající.
Tyto děti často nenavštěvují žádné školy, žijí v uzavřených komunitách, kde platí vlastní pravidla.
Některé z nich už od útlého věku pracují
a svět her a dětství pro ně skončil dříve než začal. Právě prostřednictvím naší práce si aspoň na chvilku připomněly,
že v sobě děti stále mají. Ustarané výrazy
na zašpiněných tvářích se během našich vystoupení rozzařovali dětskými úsměvy
a během dílen často omládli i dospělí. Myslím, že právě v tom byl smysl naší práce v těchto místech.

Pro mě osobně bylo velice přínosné poznat romskou kulturu v této formě, o které jsem se mnohokrát učil v rámci výuky na škole. Bylo pro mě příjemné, že jsem mohl přímo zhodnotit své zkušenosti ze studia
a zároveň získat velké množství nových pro budoucí práci.

INDIE

SRI LANKA

Slovensko